2. Instalace

Všechny následující postupy můžete uplatnit samozřejmě rovnou na váš počítač, ale doporučujeme instalaci a první kroky v Ubuntu zkoušet v prostředí virtuálního počítače. Můžete použít volně dostupný virtualizační software Virtual Box, který existuje pro Linux, Mac i Windows. Případně jemu podobný (ale placený) VMware. Nástroj Microsoft Virtual PC nedoporučujeme vzhledem ke špatné podpoře Linuxových hostů.

Poznámka

Obrázky uvedené u následujících odstavců jsou z Ubuntu 16.04 LTS Server, ale kroky instalátoru jsou téměř identické s grafickou verzí setupu pro Ubuntu Desktop.

2.1. Výběr architektury

Pod architekturou myslíme typ procesoru. V dnešních PC a serverech se můžete setkat s procesorovými architekturami, které jsou v Ubuntu označované následujícími zkratkami.

Architektura Popis
i386 32bitové CPU starších počítačů
amd64 64bitové CPU dnešních počítačů. Jsou takto označené CPU od AMD i Intelu. Rovněž počítače s UEFI firmwarem (přeinstalovaný Windows 8 nebo 10)
amd64+mac Ubuntu můžete provozovat místo OS X na Mac počítači nebo laptopu

Mezi další podporované CPU architektury patří např. ARM procesory.

Tip

Jak zjistit „bitovost“ mého CPU?

V dnešní době je téměř jisté, že váš počítač podporuje 64bitové instrukce. Častou chybou je plést bitovost OS a CPU, protože můžete mít 64bitový CPU, ale nainstalován 32bitový OS.

Chcete-li si být jisti, že jakou architekturu má CPU, proveďte z Ubuntu nebo jiného Linuxu příkaz lscpu. Je-li v řádku Architecture hodnota x86_64 je váš CPU 64bitový.

Pro Windows si stáhněte např. program CPU-Z.

2.2. Kde stáhnout

Doporučujeme instalátor stáhnout z českých stránek Ubuntu.cz. Možná ještě lepší je http://releases.ubuntu.cz/, kde najdete všechny starší i aktuální verze a všechny jejich deriváty a edice na jednom místě. Další možností je stažení prostřednictvím BitTorrentu.

Instalátor je vždy v podobě ISO souboru, tedy bitové kopie disku. Jméno souboru obsahuje verzi, edici a označení architektury. Např. +ubuntu-14.04-server-amd64.iso+ je Ubuntu 14.04 LTS Server pro 64bitové počítače.

Tip

Pokud si nejste jisti jakou architekturu zvolit, vyberte si 64bitovou.

2.3. Instalační média

CD/DVD

Asi vás překvapí malá velikost ISO souboru (hlavně pokud jste zvyklí na instalátory Windows a Mac OS X). Pro Ubuntu Desktop dlouho platilo, že to bylo 700 MB, aby se ISO dal vypálit na staré dobré CD. Dnes už je velikost větší a použít proto musíme DVD(+-)R. Např. Ubuntu Server 16.04 má kolem 800 MB.

USB flash

Kromě této tradiční metody můžete provést instalaci z USB flash disku. Přenos ISO souboru na USB i samotná instalace je mnohonásobně rychlejší (a tišší :-)), než instalace z CD/DVD.

Z již existující instalace Ubuntu použijte program Startup Disk Creator (z příkazové řádky usb-creator-gtk).

/static/books_static/USRV1/_images/Make-Startup-Disk_038.png

Pro Windows a Mac můžete zkusit třeba program Unetbootin. Ten umí „vypálit“ na USB již dříve stažené ISO a taktéž sám ISO stáhnout i vypálit.

Síťová instalace (Netboot)

Neobvyklou metodou je instalace prostřednictvím sítě zvaná Netboot. Více informací najdete např. na https://help.ubuntu.com/community/Installation/Netboot.

Wubi

Wubi nebo Windows UBuntu Installer nabízí možnost, jak nainstalovat Ubuntu na stávající disk Windows bez nutnosti rozdělovat oddíly. Jinými slovy je to výborná možnost jak zkusit Ubuntu přímo na PC nevirtualizovaně.

Wubi nainstaluje Ubuntu do (z pohledu Windows) jediného obrovského souboru na vybraném existujícím disku Windows. Při každém startu si budete moci vybrat, zda načíst běžné Windows nebo Ubuntu.

2.4. Upgrade

Pokud už máte nainstalováno Ubuntu nemusíte ho smazat a provádět čistou instalaci. Pro server nebo dlouho používaný desktop je to sice možnost jak „vyčistit“ počítač, ale na druhou stranu Ubuntu ani zdaleka netrpí tolik známou bolestí Windows, kdy se starší instalace stává pomalejší a pomalejší.

Rozhodnete-li se pro upgrade na vyšší verzi Ubuntu použijte příkaz do-release-upgrade. Některé učebnice vás budou navádět k apt-get disk-upgrade, které sice funguje ve všech distribucích založených na Debianu, ale neumí ošetřit změny konfigurace systému mezi vydáními.

Důležité

Rozlišujte mezi pojmy upgrade a update. Povýšení celého OS (tj. všech jeho balíčků) je upgrade, aktualizaci jednotlivých programů se říká update. Více také Update vs. upgrade.

2.5. Další možnosti ISO disku

Ať už provádíte instalaci z CD/DVD nebo USB flash, ISO disk umožňuje kromě samotné instalace, také další užitečné volby:

  • možnost zkontrolovat paměť RAM počítače
  • možnost zkontrolovat stažený ISO soubor na případné chyby
  • nastartovat čistý funkční systém z ISO a zachránit ten současný na disku
Boot (startovací) menu ISO disku instalátoru Ubuntu

2.6. Regionální nastavení

K nejjednodušším otázkám instalátoru patří volba jazyka, klávesnice, místního nastavení a časové zóny.

Výběr jazyka boot menu, nikoli samotného instalátoru Výběr jazyka instalátoru

Pro server doporučujeme angličtinu kvůli možnosti snadného hledání znění hlášky či chyby na internetu. Pokud spravuje server více osob nebo se pohybujete v mezinárodním prostředí, určitě volte i anglickou klávesnici (US keyboard).

Pro desktopový počítač si můžete vybrat beze všeho češtinu/slovenštinu, je-li vám příjemnější, než angličtina.

Pro Českou republiky jako umístění musíme nejprve zvolit Other a pak Europe, v následném seznamu teprve najdeme Czech Republic.

Klávesnici můžete zvolit buď detekcí nebo vybráním ze seznamu. Při detekci jste vyzváni zadat určité neobvyklé znaky, podle kterých instalátor pozná, jaké rozvržení klávesnice očekáváte.

Všechna tato nastavení se dají kdykoli změnit.

2.7. Uživatelé

Během instalace se založí kromě účtu Superuživatel root, další účet pro naši běžnou práci. Pečlivě si proto zvolte a zapamatujte vaše uživatelské jméno a heslo.

2.8. Spouštění více operačních systémů

Instalátor Ubuntu se chová velmi zdvořile pokud na discích detekuje jiný operační systém. Nabídne vám:

  • nainstalovat Ubuntu společně se stávajícím OS, přičemž si po startu PC zvolíte, které chcete spustit
  • smazat stávající OS a použít celý disk jen pro Ubuntu

Pokud chcete provozovat Ubuntu a Windows zároveň, doporučujeme nejprve nainstalovat Windows např. na polovinu disku a teprve poté nainstalovat Ubuntu. Windows (myslíme si, že záměrně) jiný OS nerozpozná a velmi rád poškodí jeho oddíl nebo MBR (zruší možnost výběru OS po startu).

2.9. Příprava disku a oddílů

Instalátor nabízí možnost manuálního rozvržení disků nebo „automatické“ (volby Guided). Ve vlastní praxi vždy provádíme rozdělení disků manuálně např. podle následujících zásad.

Rozvržení disků

2.9.1. Oddíly

Pro instalaci každého Ubuntu (a každého jiného Linuxu) potřebujete nejméně dva, spíše tři oddíly (partition).

  • oddíl pro samotný OS naformátovaný na standardní linuxový ext4 nebo jiný podporovaný filesystem (ReiserFS, XFS, JFS ap.)
  • swapovací oddíl, který není záměrně nijak naformátován
  • ideálně další oddíl pro domovské složky uživatelů, aby jste mohli např. přeinstalovat OS, ale přitom zachovat veškeré soubory a nastavení uživatelů
  • v závislosti na účelu serveru nebo v rámci ladění výkonu ještě další oddíly pro např. odkládání logů, dočasné soubory, transakční log databáze ap.

Každý oddíl kromě swapovacího je připojen na nějakou složku v hierarchii souborové systému, které se říká přípojný bod (mount point).

Příklad rozvržení disku pro server
souborový systém přípojný bod velikost popis
ext4 / alespoň 5 GB samotný OS
ext4 /home/ alespoň 1 GB domovské složky uživatelů
- - např. 1,5 násobek RAM swap oddíl
ext4 /var/ podle účelu ve /var/ jsou „data aplikací“ např. webové stránky, logy, soubory databáze ap.
Příklad rozvržení disku pro desktop
souborový systém přípojný bod velikost popis
ext4 / alespoň 10 GB samotný OS
ext4 /home/ alespoň 1 GB domovské složky uživatelů
- - např. 1,5 násobek RAM swap oddíl

2.9.2. LVM a tradiční oddíly

Možná víte, že tradiční oddíly můžou být v rámci jednoho fyzického disku pouze čtyři. Oddíly jsou dvou typů - primární (primary) a rozšířené (extended). V rámci rozšířeného oddílu můžete vytvořit další tzv. logické oddíly a tím limit čtyř oddílů překonat.

Jiným modernějším přístupem je LVM neboli Logical Volume Management (někdy uváděno jako Linux Volume Management), který kromě rušení limitu 4 oddílů nabízí řadu dalších výhod, např.:

  • vytvářet logické svazků napříč více fyzickými disky
  • přesouvat svazky mezi fyzickými disky
  • za běhu zvětšovat a zmenšovat velikost oddílu bez ztráty dat
  • za běhu vytvářet snímky celých souborových systémů
  • za běhu vyměňovat fyzické disky
  • oddíl za běhu šifrovat (on-the-fly)

Nevýhodou je, že se musíme naučit používat nové nástroje místo tradičních programů.

2.10. Package tasks (groups)

V předposledním kroku instalace máme možnost nainstalovat skupiny programů podle účelu serveru jako např. OpenSSH, Tomcat server, MySQL ap.

Při prvním seznamování s Ubuntu doporučujeme této možnosti nevyužívat a raději si potřebný software nainstalovat manuálně krok za krokem, abysme se naučili postup instalace a konfigurace těchto programů.

2.11. GRUB

Poslední otázka instalátoru směřuje k instalaci spouštěče GRUB. Je to modernější náhrada LILO (LInux LOader), kterou možná znají někteří „pamětníci“ Linuxů z konce 90. let.

GRUB je program, který se spustí jako úplně první po startu PC a umožňuje nám vybrat si jaký OS chceme načíst. Může to být Ubuntu a Windows, více verzí kernelu Linuxu a Windows ap.

Pokud počítač neobsahuje dosud žádný boot manager, pak využijte možnosti instalátoru nahrání GRUB do MBR. Pokud např. GRUB již máte (protože provozujete dva Linuxy), pak to není nutné.

Instalace GRUB boot manažeru do MBR